O pouštění, které se děje samo

Přišel podzim a s ním, jako houby po dešti, vyrůstají články o pouštění, propouštění, uvolňování a odstraňování starého, aby mohlo přijít nové. Také já o tom občas mluvím a píšu. A sama, v duchu sezonní nabídky, rekapituluji, vyhodnocuji, co si chci dál nechat a co nechat odejít. Mysl má pak ten příjemný pocit, že drží svět pod kontrolou, že řídí neviditelný tok energií a alespoň na chvíli se stala architektkou Vesmíru.

  
Jenže pak přijdou chvíle, kdy jsou naše těla tak unavená a vyčerpaná, že už samotná myšlenka na to, že bychom se měli něčeho pustit, vzdát se, něco měnit, je děsivá. A v tu chvíli i ta nejjemnější výzva k "pouštění" zní jako další úkol na seznamu, který vyvolává jen stres a vnitřní boj.

"Jak mám pustit, když stěží držím pohromadě?"

Ne, není potřeba něco pouštět, uklízet a třídit. Stačí jen přestat se snažit. Přestat se nutit. Protože i "pouštění" se může stát formou kontroly, jen chytřeji maskovanou.

Tělo, když je unavené, nepotřebuje duchovní disciplínu, potřebuje polévku, spánek, ticho.

Pokud se tedy cítíte unavení a bez sil, prostě to nechte být. Zastavte se a řekněte si: "Nic nemusím." Nevyvíjejte na sebe další tlak. Svět se nezhroutí. On se naopak srovná sám, jakmile mu přestaneme překážet.

Podívejte se na stromy. Na první pohled se zdá, že listí pouštějí. Ale ve skutečnosti tak nějak samo padá tam, kam patří, k zemi. A zem si ho vezme, přetvoří a bez úsilí promění v živiny pro další život. Není to ztráta, je to návrat.

Stejně tak jsme zemí i my. Jsme vyživováni, jsme podporováni, ať už si to uvědomujeme nebo ne. Jsme vším. Jsme stromem, který pouští, i zemí, která přijímá. Jsme kompostem, který se na jaře promění v živinami naplněnou půdu. Nádherná alchymie. Nádherný koloběh.

Zaposlouchejte se do sebe. Nesnažte se být někým jiným, než jste. Svět potřebuje rozmanitost, ne kopie. A právě v tom spočívá jeho krása.

A až přijde ten ,,správný" čas, tak si všimnete jak bez úsilí, v lehkosti a radosti třídíte a vyklízíte. 

Hana Kaplánková